Medvěd s noční košilí

Skoro poslepu, protože oči mám ještě zpola slepené na mě nezvykle vcelku vydařeným nočním spánkem, natahuji ruce vstříc právě se růžově probudícímu druhorozenému. Někdy mi takhle přijde tak sladký, že se mi podaří na ráno pro mě nečekaná věc – úsměv. Od ucha k uchu.
Jenže ten úsměv mi dneska hned zase zmrzne s touhle větou: „Maminko! Ty máš na noční košili stejného medvěda jako tatínkova...“
Dál už slyším jen ticho. Ne, že by druhorozený velmi přesně nerozvedl několika, na svoje současné vyjadřovací schopnosti velmi vydařenými, větami přívlastkovými popis osoby se stejným medvědem na košili, ale v rámci péče o své psychické zdraví jsem se naučila cílené hluchotě.
Raději... A taky, kdybych slyšela, musela bych dělat závěry a rozhodnutí, a zkušenosti posledních měsíců mě naučily, že někdy je lepší nedělat nic. Mnohem lepší.



Když o pár minut později s očima už prohlídlýma míchám smažící se cibulku a rozklepávám jedno vajíčko po druhém, napadne mě, že prvorozený na rozdíl od druhorozeného by tu objevnou poznámku o medvědovi asi raději spolkl.
Zatímco představa dětí čelících infantilně roztomilé noční košili „té tatínkové“ mě nechala na povrchu v klidu, předpokládaná, věku neadekvátní ohleduplnost prvorozenému se navenek provalila.
„Proč chudák malý musí řešit věci, se kterými i já zcela dospělá bych určitě nechtěla mít co do činění?“
„Proč jsme ho donutili se chovat se „velce“?
Padají dolů otázky. Vstříc vajíčkům, spolu se slzami.
Ta tam je najednou sebejistota, se kterou jsem namachrovaně pohazovala ještě před dvěma měsíci.
„Já se nikdy nelituju!“ vykřikovala jsem tehdy.
„Sebelítost nesnáším, je protivná okolí i mně samotné!“ Pamatuju si na to velmi dobře, jenže teď mi přesto kapou slzy do pánve a já nejsem schopna s tím nic dělat.
Na sebelítosti je nejhorší, že jakmile ji jednou povolíte uzdu a spustíte, roztočí se v bludném kruhu, kdy s každou další obrátkou nabere větší a větší narcistně sebemrskačské grády.
„Třeba ten kruh aspoň pro tuhle chvíli rozetnout!“ rozhodně, rukama od cibule setřu oslzení svého obličeje, statečně (v tomhle je projevit statečnost mnohem jednodušší) ignoruji ten rozumnější důvod k slzám (cibuli v očích) a postavím se bojovně před prvorozeného.
„Co jéé?“ zareaguje prvorozený s náznakem intonace, při které se nemohu zbavit pocitu, že by měla patřit dítěti přeci jen o něco staršímu, na mou nečekanou přítomnost v jeho zorném poli.
Vypnu prsa, mezi ukazováky a palce chytnu dolní lem košile. Ten stupidní medvěd teď kouká prvorozenému přímo do očí.
„Líbí se ti na noční košile?“ marně zakrývám jistou výhružnost v hlase.
Prvorozený se snaží zachytit možnou záludnost té otázky, ale evidentně na nic nepřichází.
„Pěkná,“ řekne nakonec opatrně a jeho oči jezdí po košili shora dolů a zpět.
Ve výrazu jeho tváře čtu jen lehké překvapení z podivných otázek matky. Nic víc.

Ulevilo se mi.
Sebelítost odplouvá spolu se zbytky vajíček směrem do drtiče kuchyňského odpadu.
Ne, minimálně pro tentokrát se věku neadekvátní ohleduplností prvorozeného trápit nemusím!
Různé varianty nočních úborů jdou evidentně zcela mimo jeho rozlišovací schopnost. Kresleným medvědům už odrostl a do věku zájmu o dámské noční košile ještě nedorost. Zaplať pánbů.
Z krabice vytáhnu rozmařile hned dva papírové kapesníky a pořádným vysmrkáním zničím poslední zbytky litování se.

Tu košili si ale na sebe pro jistotu už nevezmu. Z mnoha důvodů...

Třeba proto, že ten kýčovitej medvěd je fakt (mému) věku neadekvátní ;)

Kdy(ž) si bohyně zakrývá oči

Přála jsem si dárek z cesty.
Něco zvláštního, co tě na cestě potká. Představovala jsem si ty tři oříšky, jak cvrnknou do klobouku. Nevím, co jsem chtěla v každém z nich objevit. Vím ale jistě, že jsem v tu chvíli byla Popelka, kterou nikdo nechce mít a ona chce zachytit alespoň kousek něčeho osobního, jen pro ni.
Jen pro tu chvíli.
Nerada bývám Popelkou, preferuji jiné literární postavy, a asi i proto jsem na své malé přání hned zapomněla.
Přání se někdy plní a možná ani nezáleží na tom, jak dlouho si přejeme. Spíš asi jak moc a třeba jen v tom jednom okamžiku.



Z malého pytlíčku vyndavám mosaznou (asi mosaznou :)) postavičku.
„Bohyně, co si zakrývá oči!“ říkáš. Já čekám, protože vím, že to není konec.
„Nevím proč. Někdy ji ale docela chápu.“
Natáhneš ruku.
„Je pro tebe!“ S trochou obavy v tušení smutku odpovědi si na ni naposledy sáhneš, předtím než mi ji i s tou nezodpovězenou otázkou definitivně dáš.

Já zatím nechápu nic. Těžkám ji v dlaních a prohlížím si ji - Bohyni vlastníma rukama nevidoucí...

Vidím na zradu v očích toho, který zradit nikdy nemůže. Důvěrně známá ústa znějící hlasem cizího člověka. Krutost znovu a znovu přehrávané ztráty jediné jistoty, kterou jsem měla. Vlastní iluze, ve které se změnila realita minulosti.
Pohled, který do krve rozdírá kůži, ale srdce pokrývá ocelovými pláty. Na kůži necítím nic, ale to pancéřové srdce je bolestivě raněno.

Je asi těžký ten božský úděl. Dívat se s odpovědností někoho, kdo chce, může, smí. Musí.
Muset vidět raději neviděné. Moci rozumět tajům a záhybům, kam se někdy bojí kdokoliv jiný. Smět znát nejniternější pohnutky a touhy.
Dokázat to všechno snést s břemenem možnosti dát rozhřešení.

Bohyně nezakrývá oči, aby se stala nevidoucí.
Bohyně chce být neviděná. Zatajit ten všeobjímající vnitřek sama sebe před vnějším světem.

I bohyně totiž (někdy) pláče...

Mám nějakou podzimní depresi a příšerně růžový nehty. Nevím, proč to píšu v jedné větě, zřejmě z pocitu, že ty dvě věci spolu souvisí. A asi opravdu souvisí. Nemít nějakou divnou podzimní depresi, oplývala bych větší chutí se těm růžovejm nehtům bránit.
Jenže takhle jsem se jim nebránila vůbec.



Dokonce by se dalo říct, že jejich přesná podoba byl můj nápad, ten Vietnamec tomu dal jen impuls. A myslel to asi v zásadě dobře. A i přes jiný asijský vztah k barevnosti by moje nehty neměly tu křiklavě hnusnou růžovou barvu.
Jenže takhle jsem měla potřebu se bránit všemu.
Nesouhlasila jsem tedy s jeho návrhem a dala svůj protinávrh, který on bez mrknutí oka natřel na moje nehty. A pak se to stalo. Dívala jsem se na ty zářivě odporné nehty a schválně nic neřekla.
A za trest si po obědě nezapálím viržinko...
Za trest. To, abych si pamatovala, že kompromisy bývají dočista na hovno. Nebo že, když se něco dělá, má se to dělat pořádně. Chtěla jsem rudé nehty, dlouho je chtěla, ale v rámci vlastní neschopnosti vyrovnat se s pocitem vzepření se estetickým normám snad někde daným mé profesi, jsem vždy odešla bez rudých nehtů.
Každé leknutí při pohledu na mé ruce mi teď je mementem toho, že člověk nemůže být trochu odvážný, trochu rozhodnutý, trochu rád, trochu zodpovědný, trochu vzatý.
Některý věci mají smysl jen úplně vcelku.

Základní atribut malého násilníka

Opět se mi po dvou neúspěšných kolečkách podařilo zaparkovat až o tři ulice dále. Tento časový handicap se snažím dohnat velmi rychlou chůzi, chvílemi hraničící až s klusem. Překvapivě, dveře školy ale rozrazím do ještě prázdné chodby.
Dneska končí o půlhodiny později, se dozvím za pár minut od Markovy babičky, která ovšem, narozdíl ode mě, neměla ani možnost se tuto informaci dozvědět. Prý posílali mailem.
„Vás zrovna hledám!“ přeruší mé bezcílné bloumání po chodbě hlas učitelky Druhorozeného.
Napřáhuje ke mně ruku s uzavíratelným igelitovým sáčkem.



„Tohle vám posílá Steven!“
„Steven?“ snažím se identifikovat předmět na dně sáčku. Něco malého stříbrného.
„Už s ním o tom mluvili, ale měli byste si to ještě probrat doma.“
Odmlčí se a předá mi sáček.
„Nože se do školy nosit nesmí!!!“
„Nože?“ ruka s pytlíkem mi provinile klesne. Cítím na sobě pohled Markovy babičky. Tak tomuto je chudák Mareček vystaven???
„Je to nebezpečné, navíc je to zbraň a jakékoliv projevy a atributy násilí jsou zcela v rozporu s filozofií naší školy.“
Představa mého podměrečného syna, jak ve svých droboučkých hubených ručkách drží atribut násilí a chystá se ho použít, mi přišla spíš dojemně legrační než potenciálně nebezpečná. Ale pak jsem pokorně uznala, že s největší pravděpodobností i matkám sériových vrahů tato představa přišla původně jako nemožná.
Asi vypadám moc zkrouhle. Učitelka převádí hovor na mnohem bezpečnější téma vývojových pokroků Druhorozeného. Během rozhovoru nenápadně uložím inkriminovaný sáček na dno tašky.
V autě cestou domů oba s Prvorozeným mlčíme. Doma vyložím nákup a čekám na vhodnou příležitost.
Konečně se Prvorozený usadil k misce s cornflaky (vhodnost cornflaků k odpolední svačině už dávno neřeším) a já teatrálně sahám do tašky.
„Co je tohle?“ vytahuji sáček a při pohledu na miniaturní kapesní nožík mě napadá, že celá věc je opravdu trochu přehnaná.
„Ty fakt nevíš, co to je?“ bez náznaku ironie, spíš trochu překvapeně odvětí Prvorozený.
„To je nožík,“ doplní dříve než stihnu reagovat na možnou drzost jeho protiotázky.
„Patří nožík do školy?“ položím další z rodičovsky přiblblých otázek.
„Řekl bych, že asi ne.“
Vrhnu na něj přísný pohled.
„No nepatří,“ poopraví svou předchozí odpověď a sotva znatelně vzdychne, aby naznačil, jak moc zbytečná mu tahle debata přijde.
„Kdes ho vůbec vzal?“
„Od babičky.“
Otázku „Od které?“ raději zapomenu, nechci to snad ani vědět.
„A na co ho máš?“
„Na nehty,“ spíš věcně a technicky vysvětlí Prvorozený.
Překvapením otevřu pusu a znovu si prohlídnu nožík.
Skutečně. Je to malý nožík s kleštičkami z manikůrní sady...
Podívám se na Prvorozeného a zvažuji, jestli si ze mě dělá legraci a kecá.
Teď nevím, co bych byla radši – aby lhal nebo si opravdu pravidelně dělával manikúru.
Prvorozený se na mě podívá a když vidí můj výraz, beze slova chytne nožík a kleštičkami štípne nehet.
S pohledem „tak vyřešeno?“ mi nožík opět v tichosti vrátí...
Diskuze skončena. Problém vyřešen.

Pro mě ale ne. Já vím, že mě čeká ještě doslov v podobě rozhovoru se Stevenem.
Asi týden a půl jsem se mu úspěšně vyhýbala. Ale pak si na mě počíhal přímo před školou těsně po skončení fotbalistického kroužku.
Věděla jsem, že nemá cenu předstírat a tak jsem rovnou začala o nožíku.
Ano, mluvili jsme o tom doma.
Steven mě ujistil, že to není velký problém, že ve škole je již vše vyřešeno, s Prvorozeným probráno. Nastala odmlka a přišla otázka, kterou jsem tušila.
„A na co ten nožík vlastně měl?“
Zkouším být statečná a ustát synovu osobnost v celé její šíři. Nadechuji se...
„Chtěl se předvést před klukama,“ zbaběle se červenám, „staví nějakou hráz pro dinosaury z klacků.“
Steven chápavě pokýve hlavou: „Já to tušil, že je to jen klukovina, ale stejně je tyhle věci třeba hlídat!“
Kývnu a rychle se rozloučím.
Jak mám proboha hlídat manikůrní nůžky???

Jednou rukou ještě přitahuješ kliku a druhou už klíčem cvakneš v zámku.
Tak. V naplesnivěle vlhkém tichu jsi najednou docela sama. Paradoxní soukromí v útrobách přeplněného baráku.
Rychle se svlékáš. Představuješ si, že se nedotýkáš ničeho okolo. Mezi tvým tělem a nepříjemně studeným obložením umývárky je neviditelná mezera.
Velmi opatrně, snad proto, abys neporušila tu ve skutečnosti neexistující vzduchovou bariéru mezi tebou a světem, překročíš levou nohou kraj vaničky sprchového koutu.
„Sakra... Ručník!“ Náhlé uvědomění si reality tě zprudka přirazí na nepřátelsky veřejné kachličky okolo. Ještě se jednou marně rozhlédneš po miniaturní místnosti ve snaze zachytit něco, do čeho by se později dalo utřít a vzápětí už ve spěchu znovu provlékáš různé části těla příslušnými otvory šatů.
 
 

Zase ležíš rozložená hezky podélně s proužky světla, které v rozházené posteli vykreslují kovové žaluzie. Jak tolikrát předtím zcela nestranně pozoruješ jejich hru vlastními stíny.  Občas se do ní vloží i nečekaný spoluhráč - dlouhý bezlistý výhon břečťanu. „Odkud se tady v patře bere?“ napadá tě.
Bůhví.
„Miláčku! Jseš opravdu krásná…“ Nedíváš se na něj, ale přesto zřetelně vnímáš jeho pohled. Kousek po kousku si nasává tvé tělo. Často bývá skoro až, a rozhodně naprosto nepříslušně, otcovský.
Tohle ty ráda. A nenávidíš. Ne ani proto, že ti to říká výhradně jen v téhle chvíli ticha, s úsměvem spokojeně zvládnutého orgasmu. Spíš, že ti svou věcnou zkušeností dává nahlédnout do chladných věcí budoucích.
„Jenže teď je teď, nač se trápit tím co bude,“ zavíráš, jako pokaždé, nepříjemné vize za dveře jeho bytu.
„Udělám omeletu...“ Zprudka se zvedneš a teprve teď se na něj doopravdy podíváš. Je někde daleko pryč.
„Máš tu něco?“ Otázka proklouzne výstřihem pruhovaného, rychle hodnotíš zda dostatečně dlouhého, trika.
Vaření s holým zadkem se k nevěře tak nějak nehodí.
 
 

Po obou stranách dveřmi periodicky přerušovaná, dvojitá linie chodby bez oken stihne sotva zaznamenat, když jí oblečená neoblečená letíš.
„Kdyby tě takhle viděl někdo z kolegů,“ bleskne ti hlavou těsně předtím než na jedné straně onu linii překročíš a vstoupíš do pokoje.
„Nemám ručník!“ prohodíš směrem, kde tušíš sedět u počítače Pavlu. Raději se ale na ni nepodíváš. Spěcháš. Směs drobné lítosti a nesouhlasu v jejích očích by, asi jen na chvíli, ale zaměstnala myšlenky, které by tě teď jen zdržovaly.
„Je skoro půlpátý!“ nespokojeně fňukneš, spíše jen pro sebe, u toho se chvatně probíráš obsahem přidělené části skříně.
„A co mejdlo? To máš?“ smutně a zřejmě i dost ironicky doprovodí tvůj boj s nepořádkem Pavla.
Představovala by sis, že teď by měla říct ještě něco jiného. Ale dávno víš, že ne všechno mezi vámi musí být vyřčeno nahlas.
Tušíš, co se Pavle honí hlavou: „Nejanči kvůli němu! Proč se jim pořád snažíš tolik vyhovět???“
 
 
 
„Ať jdou do hajzlu oba! Na každého jednou dojde,“ opakuješ si ta slova posté, potisící, jako bojovné heslo, ze kterého se zbytečně snažíš vydolovat něco z  bojovnosti i pro sebe. Pořád máš před očima ten jeho blonďatý upgrade v celé jeho kráse (jak hezký dvojsmysl!). Ale konečně se snad už do něj začínají promítat snad i malé střípky jakési snad objektivní fatalistické spravedlnosti.
„Asi nedojde. Nebo, co je to „dojde“...?“
„Třeba jen došlo na tebe…“ Vize spravedlnosti se zase rozplývá, když si vzpomeneš na věkový rozdíl mezi tebou a Upgradem.
„Uaaaa!“ zní ti v uších zase jiný pokřik. Nikdy jsi ho neslyšela. Jen četla.
Jako téměř už tradici, či rituál si přehráváš celých těch dvacet let. Vidíš jen nesrozumitelný zmatek.
Věčné omluvy. Ne, nikoliv jeho omluvy, které by podle tebe měly přicházet. Ale tvoje omluvy omluv, co nikdy nepřišly...
Cítíš se celá rozpuštěná v moři pohrdání, které ti pořád milosrdně schovává láska.
 
 
 
„Tam snad ňáký mejdla jsou… Asi. Se mi zdálo...“ snažíš se si ze všech sil zachovat podobu, jakou by sis přála. Sebevědomá, sebejistá, nedotknutelná.
„Jo, pánský,“ skoro škodolibě konstatuje Pavla, „ale možná má tohle pojetí rád?“
No, to nejspíš nemá, i když by to nebylo marný, kdyby byl takový… Na okamžik se zase propadáš do představ, jaké by to bylo, kdyby to bylo, jak chceš, ale můžeš si jenom snít.
„On je spíš... takovej… květinkovej,“ s mírným rozladěním, které Pavle neunikne, vyvracíš jí navržený názor.
„A co ti na tom vadí? Třeba je tohle právě to, co potřebuješ!“
Důrazně, aby dodala svým slovům naléhavosti, pokračuje: „Konečně!!!“
„Třeba jo,“ vzdychneš, stěží slyšitelně a rozhodně ne přesvědčeně.
„Ve skříni.“
Vrhneš na Pavlu tázavý pohled.
„Ve skříni,“ zopakuje a tentokrát svá slova doprovodí pohybem hlavy naznačujícím směr.
„Jo, to mejdlo,“ dojde ti konečně.
 
 
 
Klečíš. To jediné vnímáš. Nejdřív. Očima jedeš po dráze rádoby řeckého vzoru povlečení. Až do konce. Vůně.
Jeho. Jeho bytu. Tvá.
Křičíš. Až do konce.


Zářivkami odosobněnou chodbou se vracíš zpátky do sprchy.
Cítíš se špinavá, a čistá, jak čerstvě vymandlované prádlo.
Zase klapne zámek, ale ty pořád stojíš. Najednou nemáš důvod nic dělat. Chceš se vrátit zpátky. Kam, vlastně? Do pracovního klidu, domů, někam? Nikam?
Zburcuješ zbytky pragmatického úsudku a znovu se začneš svlékat. S odporem přijmeš všechny vnější souvislosti sprchy, kterou používají převážně chlapi. Chlapi...
Pak už s trpělivostí alchymisty lačně větřícího správnou chvíli, kdy z ničeho povstane to něco, na co léta toužebně čeká, držíš ruku vstříc proudu vody.
 
 
 
 „Prostě nechci!“
„Mám si to teda udělat sama?“
„Co?“
„Jestli si to mám udělat sama?“
.„Myslím to vážně,“ přeruší konečně nicneříkající a přesto dost výmluvné ticho naprosto klidným hlasem, který studí jako mlha v podvečerním listopadu, „najdi si někoho.“
 
 
 
Horká voda naráží, bourá. Nejistotu, výčitky?
 
 

Text písně vůbec nijak nesouvisí s tím, co on ti teď říká. Ani nevíš, od koho je. Přesto zní neodbytně v hlavě, máš intenzivní chuť zpívat.
„Musíš to pochopit!“
Snažíš se násilím do slov písně vmísit slova jeho.
Písnička.
Přijde ti až dojemně legrační, jak spousta lidí má naléhavou představu o tom, co bys měla dělat, cítit, přát si, vysvětlit, omluvit a... chápat.
„Jsi starší, rozumnější... Musíš!“ zněl někdy dávno hlas svých rodičů. Nechtěla jsi. Jenže, a to je už zcela nelegrační a nedojemné, nikdy ses nedokázala tomu vzepřít. Vidíš svou mladší sestru, která možná nikdy nechtěla být chudinkou, kvůli které je potřeba oběti “musení“ a jakou ji prezentovali.
Přijímáš pocity druhých snadněji než ty svoje.
„Musím to pochopit???“ zkoušíš se zase jednou zbytečně odporovat tomu, co tak jako tak za chvíli přijmeš.
„Proč?“ snažíš se znít jen klidnou vyrovnaností. Cítíš v krku slaně hořkou chuť slz, které, doufáš, zatím nenecháš zvenčí vidět. Vždycky podpoří jen všechno okolo.
Z titulu tvé pozice ne/milenky, zvedačky z prachu různého, kamarádky, osoby blízké, skoromacechy...?
Nenechá ti ani tu ne moc lichotivou možnost přítelkyně… Prý holčička. Jeho...
„Nemusím. Nechci,“ mlčíš.
Chceš pryč.
 
 

Skládáš věci zpět. Do šuplíku, tašky, skříně, na stůl. Kartáček na zuby dopadne na dno sklenice.
S trochou váhání se poté postavíš před zrcadlo. Snažíš se eliminovat všechno, co vidíš, s výjimkou kontury očí a rtů. Dvě tužky, každá v jiné barvě, tvoří, co bys možná chtěla.
Je to jedno a stejně se snažíš.
Být hezká a žádoucí?
 
 

„Proč tohle děláš?“ nejde ti ovládnout hlas, aby nekřičel.
Víš, co teď řekne. Odpovídá ti tak už léta: „Já nevím...“
Oplácet lež lží je totéž, co oplácet loupež loupeží, cizoložství, cizoložstvím... Četla jsi to. Nechápeš smysl. A vůbec nic proti tomu nemáš. Jen, že ty nechceš oplácet. Nic ničím. Z ničeho proti ničemu.
Co je správně?
 
 
Zrovna v okamžiku, kdy sáhneš po telefonu, abys zkontrolovala, jestli v něm nemáš nějakou omluvu jeho významně narůstajícího zpoždění, začne zvonit. Překvapení, skoro až úlek, ruku zabrzdí, ta zůstane divně trčet ve vzduchu.  
Pavla chytne dávno sbalenou tašku.
Jsi paralyzovaná zvukem, který je ti známý a teď vlastně velmi očekávaný a chtěný.
„Dělej! No tak. Zvedni to, prosím tě, přeci,“ Pavla se na tebe povzbudivě usmívá a pak tě políbí na tvář.
Vezmeš konečně ten neodolatelně vyzývavý telefon do ruky. Podíváš se na Pavlu. Potřebuješ ji, protože ví.
Nenávidíš ji. Protože ví.
„Vem to!“ Teď už důrazněji doprovodí svá slova gestem naznačujícím správnou reakci Pavla definitivně mířící ke dveřím.
„Nenechávej mě tu,“ chtěla bys říct. „Proboha nechoď pryč.“
Ještě jeden letmý, odvahu dodávající úsměv.
Máš ji ráda. Za tohle. Za způsob. Za šanci, která nesoudí.
„Vem to.“

Podoteky nasbírané

Zapomněla jsem na vanu plnou bublinek voňavé pěny a uklidila, vyprala, vyžehlila... si přitom v hlavě i v srdci. Přestala jsem dělat na zábradlí prstem proužky do sněhu. Ubírám se rovnoběžně.

Kvete švestka, jediná mezi jabloněmi.

Na kraji barelu pod okapem zase, z mého pohledu velmi organizovaně, sedáte, a pak vzlétáte, pryč od odrazu na pylem posypané hladině. Běžný den. Něco by mělo být jinak, ale není. Jsem ráda a naplňuje mě to příjemným klidem a pocitem, že věci jsou, jak mají být. Svět je nečekané místo. Přes to. Postaral se o vás.

Vychovávám příkladem.

Bylinkový záhon už není vidět. Květen. Opět bez pointy.
V červnu doufám, že budu znovu chtít. Hledat dary na svatojánskou noc. (Nebo je vracet.)

Mám na něco právo. Vezmu si ho. Pastičku s myší hážu do koše bez pocitu.
Neskládám kimono, nenosím tašky.

Obzory končí na okenním parapetu. Otevřu zatím okno a slíbím si nápravu. Na seznam připíšu i tužkové baterie.

Jsem kupodivu ráda, že někdy něco nemůžeme ovlivnit. Dívám se za první vosou a zvažuji, jestli bych nechtěla raději sršně. Úleva, nerada volím.

Sobota.

Ráno v sobotu mě napadlo, že bych měla mít potřebu“mít čas sama na sebe“. Přesná podoba onoho času ale byla, jak se později ukázalo, zřejmě umatlána z otřepaných písmenek lifestylových časopisů. Když jsem totiž (překvapivě snadno) eliminovala všechny důmsdílící osoby mužského pohlaví, a zůstala tak, vzhledem k poměru mezi Y a X chromozomy naší domácnosti, sama, hlavou mi jely zcela nemoderní a skoro rouhačské myšlenky.
S ušima plnými praskajících bublinek pěny do koupele s vůní nějakých rostlin palcem u nohy střídavě přerušuji a zase pouštím proud horké vody, abych neslyšela to protivné jasmínové praskání v hlavě. U toho přemítám o tedy pro mě asi správnější podobě „času pro sebe“.
Definitivně mně došlo, že v klaustrofobně úzkém sevření stěn vany, pohlcena morbidními představami nečekaného nálezu sebe samé utopené, „čas pro sebe“ jednoduše nezískávám.
A žádné bublinky to nezmění, ani ty na okraji vany řetízkující.
Neschopna psát čtu. Cizí psaní. Ze žárlivosti pak zase nejsem ochotna číst. Takže nečtu. Nepíšu.
Doufám, že když se sebemrskačsky pokořím doznáním ke své žárlivosti, dojdu (za odměnu) ke spasení.
A čtu a píšu. S jednou nohou na kuchyňské lince, druhou ve vzduchu instinktivně hledající další oporu se, věřím, že když ne elegantně tak alespoň roztomile, přidržuji horní skřínky. Mastná špína stékající po dvířkách linky, taky pro mě.

Do hajzlu s úplňkem.